Leden 2012

Ten mrazivý pocit

27. ledna 2012 v 16:39 | Bára Vacková |  Povídám..
Taška už praská ve švech, dobaluji poslední věci a zanedlouho vyrážím vstříc dobrodružsví Alp. Zanedlouho, no skoro až za 10 hodin. Prožívám teď hezké období, za které jsem hrozně ráda. Doufám, že tak jak to je, tak to taky dlouho bude.
Zítra touhle dobou už budu v Alpách koukat zkrz okno na vrcholky hor. Nevíte ani jak se těším. Jsem připravená, že tam bude pořádná zima, koukám a předpověd a hlásejí kolem -10°C!Takže se pořádně nabalím. Jediní fajn věc, která mě opravdu těší je, že tam budu s kamarádkou, takže nebude o zábavu nouze. No nic, mizím sbalit poslední věci a na trénink a pak hurá do Alp :)


Jako meteorit

26. ledna 2012 v 18:59 | Bára Vacková |  Photos
Opravdu není čas na dlouhé články. Stačí, že musím psát slohy do češtiny, pak píšu povídku do soutěže a ještě stíhat to ostatní? To už asi nedávám. Času nemám mnoho. Teďka bylím na hory, které se mi spustí v sobotu v noci a přijedu domů až za týden. Takže asi žádné články nečekejte. Bohužel, musíte si počkat až na to bude čas. Blog už není takový, že by mě lákal každý den. Teďka jde o věc, že když mám chuť tak si semka něco napíšu. Možná zítra něco stihnu.
Dnešní den jsem si seděla na posteli a vidím otevřený mrak. V něm letadlo. Vyfotit sem to musela, Vypadá to jako padající meteorit, nebo hvězda ve dne. Líbí se? :)


Oživení či úlet?

24. ledna 2012 v 21:09 | Bára Vacková |  Povídám..
Ahoj. Asi si všímáte, že tu moc článků nepřibývá, ale nějak na to nemám čas. Buď mě čas zabere škola nebo volejbal nebo vlastní svět. Takže nic moc co? O víkendu možná článek, ale pochybuji. Minulý týden- o víkendu jsem absolvovala ples, sobotní lyže, jazz, volejbal a učení. Neměla jsem moc času, takže i tak pak vypadá chod blogu. Na krásná.cz budu muset napsat nějaký článek, takže ho brzy uvidíte i tady. Můj vlstní svět mi taky zabere hromadu času. Po škole vyrážím ven, pak nastoupí učení a pak trénink.
Tedka jsem si vzpoměla, o víkendu asi články nečekejte. Asi jediná možnost je středa-čtvrtek. V noci z pátka na sobotu odjíždím na týden do Alp. Takže blog pomalu začíná krachovat. Ale on se zase probere, nebojte :)

-jedu si to svoje :)

Můj obvyklý pohled

15. ledna 2012 v 19:39 | Bára Vacková |  Photos
Ahoj, nemám moc čas psát články nebo něco takového, takže semka dám jenom dvě fotky. Jedna je můj obvyklý pohled z okna (č.1). Foceno předvčerejškem. Byl krásný den na nprocházku, ale já jsem seděla doma a učila se. Opravdu mě to potěšilo. Ve druhé fotce se nacházíte na silvestrovském dopoledni. V létě na cyklostezce, teď v zimě na běžkostezce :) Tipla bych si, že teď přibude pár fotek, jelikož nám napadl sníh. Chystám se také do Alp na konci měsíce, takže fotky určitě také budou :)



Mám na to?

11. ledna 2012 v 21:19 | Bára Vacková |  Povídám..
Ahoj. Nedávno sjem narazila na jednu zajímavou soutěž. Jde o soutěž o povídku na téma Život s humorem. Rozhodla jsem se, že bych to zkusila. Rozsah má být 10-25 normostran(jedna normostrana= 1700 znáku včetně mezer). Ráda bych znala váš názor na začáteční stránku a půl. Chtěli byste číst dál? Mám na to?
Pokud by se někdo z vám chtěl také účastnit - http://www.hledaseautor.cz/


Ohlédnu se za sebe. Podívám se do mraků. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím tu nejkrásnější krajinu. Skály, jezero, sníh. Z nebe spadly první vločky, které mě lehce šimrají na mém nose. Ruce se mi klepou zimou. Jsem tu sama, jenom já. Nikdo další mě neruší v mém šeptání do té prázdnoty přírody. Není tu nikdo, kdo by mě podržel, kdybych chtěla skočit ze skály. Není tu nikdo, kdo by mi řekl: "Miluju tě, tak prosím neskákej".
S krajinou, která mě obklopuje je to jako se vztahem. Krásná, ale za čas se stejně zničí. Vztah a láska je ze začátku nádherná, ale pak se zničí. Naprosto se sešlape jako plechovka, kterou pak vyhodíme do přírody, která se z velkého množství sešlapaných vztahů, tudíž slisovaných plechovek ničí.
Uf, to byl teda depresivní začátek. Vypadá to jako nějaká tragédie, která se stala z nešťastné lásky. Ale taková já nejsem. Já bych z té skály nikdy, nikdy neskočila.
Jak začíná můj příběh? Začneme tak, že se představím.
Jmenuji se Lisbeath Simple. V rodném Finsku žiji už od roku 1985. Můj domov je chata na hřbetech hor. Moji rodiče zemřeli na následky zranění, které jim způsobil pád při slaňování z vysokých hor. Celé léta jsem se s nimi hádala, ale každý má, měl a bude mít své rodiče rád. Několikrát jsem uvažovala, že v pubertě uteču z domova, ale svůj plán jsem zrealizovala pouze jednou.
Toho dne byla teplá letní noc a já se vydala směrem na jih svého rodného městečka Mikkeli. Měla jsem ten zelený batoh, který jsem dostala ten rok, 2001, kdy jsem utekla. Proč jsem vůbec utekla? Rodiče mi zakazovali spoustu věcí a jako mladý teenager jsem prostě v tu dobu doma nebyla spokojená. Doma jsme ale mezi sebou měli zvláštní vztahy. Mezi mnou a tátou to byl vztah o neustálém vtipkování. Mezi mámou zase o sdílení svých pocitů. Utekla jsem kvůli tomu, aby našim došlo, že se mají doopravdy rádi a že je blbost, aby se rozdělili od sebe. Nakonec jim to došlo a žili spolu do konce svých dnů.
Postupem času jsem se dostávala do těžších situací. Musela jsem řešit peníze na jídlo, ale také na cestu, abych mohla dojet co nejdál. Na cestě jsem poznala jednoho zvláštního člověka.
Nikdy nebyl smutný, nikdy nesmál nevhod. Nikdy nevyznal své pocity, ale dokázal říct vše, co člověk v těžké chvíli potřebuje slyšet. Jmenoval se Louis.
Jak jsem tak cestovala, docházelo mi, že bych se měla vrátit domů. Že o mě rodiče mají určitě strach. Doufala jsem ale, že mě pochopí.
Louis byl mladý kluk, který mě ohromil hned od začátku. Musím říct, že to byl ten nejzábavnější člověk na světě. Za den jsem se nasmála tolik, že to snad ani nejde popsat. Díky němu jsem zapomínala na své problémy, které jsem řešila za rodiče a začínala jsem se znovu soustředit na svůj osobní život. Naučil mě to nejdůležitější. Umět se smát i těm největším problémům.
Domů jsem se vrátila asi po dvou týdnech. Rodiče si uvědomili, že k sobě patří a že rozdělit se by byla velká chyba. Takže jsem svůj úkol splnila. Jak mě naučil Louis, smát se i těm největším problémům, se můj svět začal stávat čím víc humorným.

Jak život s humorem začal? Asi takhle.
Jednou jsem potkala mladého kluka. Byl z dvojčat. Šli jsme si parkem a povídali si. Docela jsme si rozuměli a smáli se různým příhodám. Domluvili jsme se na další den, že si to zopakujeme. Na konci schůzky jsme se políbili a šli jsme s úsměvem domů. Ten rok mi bylo asi 21 let.
Druhý den jsem se stavila k němu domů, otevřel mi. Já k němu přišla, nahla jsem se a políbila ho na rty. Jeho výraz byl asi jiný než můj. Já měla úsměv a on zděšení.
"Co se stalo?" ptám se.
"My se známe?".
"Vždyť jsme byli včera spolu".
"Nepamatuji se".
"Jé ahoj Lisbeath, konečně jsi tu". Uvítal mě druhý člověk a tentokrát mě políbil on.
Byla jsem zmatená a pak mi to došlo. Dvojčata, no jasné. Mnoho lidí by se asi na místě propadlo, ale já to musela udělat tak jak mě to Louis učil. Na místě jsem se začala smát. Byl to smích od srdce, který jsem ze sebe dokázala vydat jen tehdy, když mě opravdu něco rozesmálo. A tohle mě doslova dostalo na kolena.
Byl to první krok jak brát vztahy jako zábavné a ne jako nudné a stereotypní. Třeba takovéhle nedorozumění je naprosto skvělé v tom, že jsem se tomu dokázala smát a neutekla jsem jako malá, vyplašená holka. Smích ve vztahu jsem chtěla častěji.
Chlapec nesl jméno Maat. Prožila jsem s ním krásné chvíle. Nikdy nezapomenu na tu příhodu s jeho bráchou, to bylo fakt unikátní. Když takhle vzpomínáme, spolu, vzpomínáme na ty vtipné věci, které se nám přihodili. I když to zrovna bylo krušné období, měli jsme vždy sílu si z toho udělat legraci.
Šli jsme jednou spolu městem. Začalo pršet. Byli jsme promočení a tak mi navrhl, ať jdeme k němu domů. Jak otevřel dveře, ucítila jsem příjemnou vůni jablek v županu, linoucí se domem. Byla jsem promočená, takže jsem si ihned sundala kabát. Řekl mi, že jeho rodiče odjeli a že se vrátí až za několik hodin. Protože mokro není zrovna příjemné, sundala jsem si hned kalhoty a šla jsem do domu jen v kalhotkách a v tílku odhalující mé ňadra.
Suveréně vejdu do obývacího pokoje a začnu povídat.
"Je to tu vážně moc hezký, nevadí ti, že jsem se svlékla. To oblečení na mě bylo nalepené jako žvýkačka na botě. Můžu vidět tvůj pokoj?".
Najednou jsem se rozhlédla a zjistila jsem, že na mě kouká celá jeho rodina i jeho pes Gugi. Já tam stojím v kalhotkách a koukám na ně s otevřenou pusou. Jako první se mi začne smát Matt. Ostatním moc do smíchu není. Jen tak na něj koukám a pak se jen tak usměju.
"Ahoj, já jsem Lisbeath. Těší mě. Ale to víte, venku je hrozná břečka a komu je příjemné nosit mokré oblečení na sobě že? Nejradši bych si dala čaj, nebo něco teplého. Matte? Přinesl bys mi to nahoru, já si zatím půjčím tvoje tepláky." A spokojeně jsem odešla nahoru do patra.

Bezstarostný dětský svět

8. ledna 2012 v 21:20 | Bára Vacková |  Povídám..

Bezstarostný dětský svět

Nic není jako dřív, nic není, jak bejvávalo, nic není jako dřív. Bohužel, bohudík.
Jako mladé děti jsme si hráli na písku. Brečeli jsme kvůli tomu, že nám někdo zbořil hrad a postavil si na tom místě svůj. Brečeli jsme, když se nám ztratil míček, když nám někdo sebral věc, se kterou jsme si právě hráli. To byl důvod pro pláč. Byl to bezstarostný život. Nic tě netrápilo. Byla jenom přítomnost. Žádné z dětí nebude nikdy řešit minulost ani budoucnost. To řeší dospělí. Všichni byli paní a pánové, velcí lidé, i ti kteří měli teprve 13 let, které jsme zdravili slůvkami: "Dobrý den". Náš svět byly hračky. Náš svět byl bazének s kuličkami a hrady z písku.


Jak rychle se mi otáčejí kolečka?

3. ledna 2012 v 20:29 | Bára Vacková |  Povídám..
Ahoj, jenom tady tak přebíhám a ptám se vás. Co byste tu nejraději viděli za článek? Líčení, rady, oblečení nebo něco co vás napadne. Nemám žádné nápady, takže by se mi nějaký námět na článek velice hodil. Pište do komentářů. Dneska ale už nic nečekejte. Po vydatné koupeli jsem zralá leda tak do postele. Yep >_<

Zapomeneš na všechny problémy

2. ledna 2012 v 20:29 | Bára Vacková |  Photos
Tam jde zapomenout na problémy. Vnímáš tu krásu přírody a na nic jinýho nemáš myšlenky. Silvestrovská procházka s úžasnou kamarádkou je prostě skvělá. Silvestr byl parádní s holkama. Jak jste si ho užili vy? :)


Je to už 5 let

1. ledna 2012 v 17:59 | Bára Vacková |  Povídám..
Tak, je to tu. 2012. Abych začla. Za rok 2011 bylo na blog napsáno 204 článků. Rok 2010-317, 2009-1998, 2008-513. Když si to porovnáme s předchozími lety, tento rok byl nejslabší. Ale abych řekla pravdu, myslím, že článku jsou kvalitnější. Takže počet článků se dost liší hodně v kvalitě. Dříve byl blog taková obrázková složka.Teď je to složka nápadů, pocitů, úvah a všeho možného. Blog semnou už jde pátým rokem krok. Blog mě baví, párkrát mě hodně rozčílil, párkrát potešil. Je to takový můj vlastní život co tu každý týden přečtete. Tak to je můj životní týden. Ty články píšu s nějakým pocitem, ne jen tak. Doufám, že blog budete navštěvovat pořád. Jsem ráda, že se alespoň někomu líbí. PF 2012